Její název je více než zřejmě odvozen od Stránské skály. Původně ulice nesla pojmenování Stránská skála přesto, že již od prvopočátku byla vlastně jen přístupovou cestou na skálu. I v době okupace se nazývala Stránský felsen. Teprve od roku 1946 je Stránskou jak ji známe i dnes. První zmínku o osídlení ulice obyvateli lze řadit nejdříve od roku 1915, a to z důvodu možného nikoliv doloženého založení nebo chcete li otevření lomu na Stránské skále, možná také vápenky. Obojí totiž v lokalitě Stránské skály skutečně existovalo. Lom a snad i vápenku založili s největší pravděpodobností tyrolští emigranti italského původu z území dnešních měst Arca a Tridentu v Jižním Tyrolsku ( Rakousko ). Tito přistěhovalci našli nový domov v sousedni Líšni, kde bydleli v obecnim domě na „městečku“ známém pod názvem „palírna“, v němž měli také svoji školu. Do Líšně toho léta 1915 přibylo 16 rodin a do školy začalo chodit 14 chlapců a 10 dívek. Měli svoji italskou učitelku, ta však učila děti německy. Rodiny pocházely jak jsem se zmínil z podhůří Alp, dá se tudíž předpokládat, že kamenické řemeslo muži zvládali. Obec Líšeň využila řemeslných zručností uprchlíků a zaměstnala je v lomech po okolí. Možná, že byl lom na Stránské skále již v provoze, ale skutečnost je taková, že první domy na Stránské ulici postavili právě tito italští kamenici. Chtěli zcela jistě bydlet samostatně a do práce v lomu měli z Líšně pěšky přece jen daleko.
Domy byly tři. Jsou to poslední domky v řadě od příjezdu do ulice zdola. Pro případnou vaši orientaci mají v současné době čísla 32, 34 a 36. V soudobé katastrální mapě a v pozemkové knize jsou zapsány pod čísly. Jsou skutečně prvními stavbami na území pod Stránskou skálou, na Podstránské ani v Černovičkách vyjma komplexu bývalé kostivárny, žádný objekt typu rodinného domku neexistoval. Byly postaveny v jednom bloku řadové zástavby podél cesty vedoucí na Stránskou skálu do lomu z olomoucké císařské silnice. Ještě dnes je zřejmá klasika v jednoduchosti pojetí výstavby, tedy přízemní stavba se sedlovou střechou a středovými vstupy. I dispozice byla velice jednoduchá, z průchozí chodby byly přístupné dva byty v podstatě 1 + 1, tedy obytná kuchyň a pokoj pro spaní, se společným záchodkem (spíše latrinou) a kůlnou na dvorku, z něhož byl zřízen i schodišťový výstup na půdu s vchodem ve vikýři. Zdivo je kamenné, přímo z kamene vytěženého v lomu na Stránské skále. Jen překlady nad okenními a dveřními otvory jsou cihelné klenuté. Z kamenných hrubě opracovaných kostek byl vydlážděn chodník před domy i dvorek. Stropy a krovy jsou jak jinak než dřevěné trámové. Krytina z pálených tašek, původni pocházela zřejmě z líšeňských cihelen. Dělící stěny jsou společné, což do nedávna činilo potíže např. v užívání komínových průduchů.Významné bylo ztvárnění fasád. Typicky italsky pojaté vápenné ornamenty zdobily každý dům. Škoda jen, že nezůstaly zachovány. Dnes jsou již všechny tři domky přestavěny, modernizovány a získaly také během času i větší zázemí, myslím tím přídomní zahrádky, které v době vzniku nepřicházeli z finančních i jiných důvodů v úvahu. Jak dlouho kameníci v domcích žili mi není známo, moji rodiče koupili jeden z domků v roce 1932 a tuto historii vzniku znám jen z vyprávění. Zůstala v povědomí některá jména např. Oberreiter, Schwarz, lbell či Schauer. Protože zní až dosti tvrdě německy, nebyli zvláště v době protektorátu spojováni s Italy.
Dokládám obrázkem – půdorysem středního domu.
Teprve ve třicátých letech se začala ulice rozrůstat, snad díky tomu, že i v této době začaly vznikat obě nouzové kolonie -Kostivárna a Kolonie pod Stránskou skálou. O nich však se více dozvíte v samostatných kapitolách. Přestože třicátá a čtyřicátá léta jsou charakterizována jako krizová, zájem obyvatel venkova o práci a bydlení ve městě zaváděl mladé a chudé rodiny na periferii, kde se nabízela poměrně levná výstavba malých rodinných domků. Na ulici Stránskou navrhl několik domků stavitel Maleček. Nejprve tři v těsném sousedství výše uvedených kamenných domků italských, pak další tři za prolukou. Jsou všechny stejné, nyní opět pochopitelně přestavěné a modernizované. Charakteristické pro ně však již bylo, že byly opatřeny jakýmsi v té době hygienickým zázemím ve dvorní přístavbě. Byl to suchý záchod se žumpou a komůrka jako koupelna a prádelna s kotlem na praní. Na materiálu se hodně šetřilo, aby byl domek dostupný a vyhovoval potřebám. Konstrukce domku byla jednoduchá, klasické cihelné zdivo s trámovými stropy a dřevěným krovem. Domek měl vedle půdy také sklep.
Následující další domky z celkového dřívějšího počtu 14 byly jiné, avšak velice podobné. Současně je na ulici domů jen 13, a to proto, že tři z původního počtu zničila II. světová válka a byly opraveny jen dva. Jak byly domky zničeny a jaká válečná tragedie se v ulici udála se čtenář dočte zase v jiné stati. Je zajímavé, že domky tvoří jen jednostrannou zástavbu ulice a že úsilí jejich obyvatel o využití i protější strany je stále bez odezvy a žádoucího výsledku. Pro neustálou nevyjasněnost prognóz územního plánu je zatím prostor před domky využíván jako předzahrádky. Nebylo tomi tak ale vždy. V době protektorátu byly zemědělsky obhospodařované pozemky změněny na úzkorozchodnou průmyslovou železnici, po níž byla dopravována vyrubaná kamenná suť z hloubených štol ve Stránské skále pro vybudování skrytých dílen pro továrnu Ostmark na letecké motory. Před uvedenými historickými domky bylo dokonce zřízeno malé nádraží, depo a dopravní park. Stálo zde rovněž větší staveníštní zařízení převážně však jen z dřevěných objektů. Hlavní budova v těsném konci války vyhořela, ostatní po jejím skončení byly odstraněny či lépe řečeno rozkradeny, stejně tak, jako všechny pozůstatky vojny.
Zpracoval: Ing. Lubomír Vysočan-Slatinský historický klub