Stránská skála-nedávná minulost
Podtrhovat význam Stránské skály, co by známé přírodní a archeologické lokality, nemá v podstatě v současnosti cenu. O tomto místě už bylo napsáno mnoho dobrého a také špatného. Obojímu je nutno dát prostor, obojí totiž přitahuje zájem. To, že Stránská skála byla v minulosti pravěkým sídlištěm, je vědecky prokázáno, že však zásahy člověka do existence tohoto útvaru byly vlastně negativem, je zdůvodňováno spíše neznalostí nikoliv potřebou. Jak dlouho věda systematicky a především odborně do významých míst proniká je rovněž známo, proč ale Stránská skála zůstávala a zůstává i teď v pozadí je v celku otázkou. Přestože bylo území vyhlášeno chráněnou lokalitou v roce 1978, je stále opomíjeno. Chráněné území se statutem NPP je ve skutečnosti privilegium. Na území města Brna jsou jen dvě takováto místa.
Dá se říci, že od roku vyhlášení je ale péče a ochrana sledována důsledněji o poznání ve větším rozsahu, než tomu bylo předtím. Hovořit však o nedávné minulosti bude spíše vyprávěním, protože pro někoho může být pohádkou, pro jiného poznáním.
1. Období dřív a mezi válkami
Zmínky o nedávné historii mohou začít záznamem cisterciáckých mnichů sídlících ve Vizovicích, o vytýčení hranic líšeňského panství. Záznam, pocházející z 15. století uvádí, že hora zvaná Skalice uzavírala velikost panství z jihu. Že už tehdy měla skalnatá hora nějaký význam zdůrazňuje právě její uvedení. První doklad o místě již ale udávají staré mapy josefo-tereziánského katastru a také dobové fotografie, z nichž jedna pravděpodobně pořízena začátkem minulého století ( mimochodem uveřejněná na ukázkovém panelu v sále slatinské radnice ), ukazuje kamennou jakoby ohradu, tedy zřejmě objekt k bydlení prvních osadníků nejspíš kameníků, o jejichž původu bude vyprávěno v jiné kapitole dějin dnešní Osady pod Stránskou skálou.
Kameníci, jak už pomyslný název říká, zřejmě dobývali na skále kámen pro svoji potřebu, ne, že by jen vyhledávali pazourky, ačkoliv i ty vyvolávaly vlastně potřebu. Důkazy o potřebě kamene právě ze Stránské skály máme i v historii dávné viz např. kašna Parnas či Zderadův sloup ve městě Brně. Nemůžeme vyloučit ani mnohem dřívější potřebu kamene na zpevnění cest v okolí, ba ani již opracovaných drobných kostek na dlažby vlastních sídel, ba ani velkých kvádrů na stavby mostů, a to už je doba nedávná, např. trať bývalé železniční tratě Tišnovky. Pozůstatky bloků je možné zhlédnout v severovýchodní stráni, dnes již porostlé lískovými keři. Že na skále pracovali kameníci ve velkém svědčí jednak tektonika skalního útvaru, jednak zbytky sounáležejících staveb. Ať už zmíněný objekt původního obydlí kameníků pod severním svahem či pozdější“ bunkr“ přesněji sklad trhavin i s malým boxem pro denní dávku nacházející se na jižní pozvolně se sklánějící straně skalního masivu. Tento „bunkr‘ sloužil výhradně hornímu lomu, kde se prováděla těžba kvalitnějšího krinoidního vápence vhodného k opracování. Jak těžba probíhala, je možné se jen domýšlet. I o tom však svědčí zbytky. Třeba otvory po vrtácích ve skalních stěnách nebo i krátké zlomky válečků vápence z vrtáků. Skála po navrtání otvorů pro nálož byla odstřelována. Některé tvary skal především na spodním horizontu svědčí o tom, že vytěženého kamene
bylo využíváno také k pálení vápna. Vápenka skutečně pod skálou byla, a byla značně veliká. I o této skutečnosti svědčí zmíněná dobová fotografie. Vysoký komín a také rozlehlá pec je dostatečným důkazem o její existenci. Vápno bylo žádáno častěji jak cement. Všude jinde v okolí a v celém Moravském krasu se vápenec takto zpracovával. K vápence byla dokonce zřízena i malá vlečka v rámci tehdy budované železniční tratě Brno -Líšeň. Vápenka byla v provozu téměř do doby protektorátu. Komín byl odstřelen někdy v roce 1943 a pec s dalšími objekty vzala za své pro potřebu budování úkrytů ve skále v době protektorátu. Pozůstatky z vápenky lze ještě dnes spatřit v prostoru mezi dvěma skalními stěnami na úpatí, kde zůstává celkem neporušená uměle postavená zeď z kamene výšky asi 2,5 m a délky cca 70 m, která zřejmě tvořila oporu provozního dvoru. Je paradoxně v souběhu mnohem později postavené betonové rampě o výšce okolo 1 mm sloužící zcela jistě novodobější vlečce.
Vedle lomové činnosti, která mimo jiné také napomohla k výzkumu, i když ojedinělému a do značné míry amatérskému, kdy byla Dr. Woldřichem objevena jeskyně se zbytky prehistorických kostí šavlozubého tygra a mamuta, zasáhly skalní útvar i jiné stavby rozsáhlejšího významu. Jednou z nich byla výstavba vodojemu na temeni započatá před válkou a dokončena těsně po ní. Vodojem byl budován pro zásobování především obce Slatiny, spočívá v zahloubené železobetonové velkoobjemové nádrži o dvou komorách a celkového obsahu 9850 m3 a výšce 5,2 m. Přepadová hrana je na kótě 304,6 m.n.m. Vodojem dlouho zásoboval také starou Líšeň za pomoci čerpací stanice, umístěné v domě pro služební potřebu, v němž byl i byt správce. Je doposud zásobován vodou březovského vodovodu, byl několikrát upravován a také rozšiřován. Vodovodní řady současně vedou už i do Šlapanic a v roce 2005 byl dokonce posílen novým výtlačným řadem o 500 mm. Byl i opravován po náletu v srpnu 1944. Tehdy byl již ve zkušebním provozu a voda po narušení jak objektu vlastního, tak rozvodného potrubí bombovými zásahy vytvořila na rovině v polích před střelnicí v prostoru dnešní vozovny DPmB obrovské jezero. Vodojem doposud omezuje chráněnou lokalitu, je vlastně potřebným zařízením v ochranném pásmu na chráněném území z období II. světové války. Během II. světové války se projevila lidská činnost v devastaci přírody na území Stránské skály a blízkém okolí jako vůbec nejvíce. V roce 1940 byla totiž na planíně pod skálou na líšeňských polích započata výstavba velké továrny. Jak se později ukázalo měla tato továrna ryze vojenské poslání. Měla sloužit výrobě leteckých motorů. Zpočátku vyrůstala na polích. Ale pro potřebu ochrany dělnictva a personálu bylo nutné budovat v době války i patřičné. zázemí. Prvotně byly pod skalními stěnami postaveny typové kryty z prefabrikovaných železobetonových parabolických skořepin jak byly běžně používány na celém území města Brna u všech velkých závodů. Chodba krytu je široká m a vysoká m. Vlastní skořepina je rozměrů š = , v = m a tloušťka je cm. Skály bylo využito jen pro zřízení protileteckých krytů a chodeb s chráněnými vstupy, dnes k vidění v tzv. horní úrovni. Zda měly tyto kryty posloužit všem cca 700 zaměstnanců fabriky OSTMARK je možné se jen domnívat. Pro strážení nedokončené továrny byly též po obvodě areálu a u vstupních bran instalovány také prefabrikované válcovité pozorovatelny zvané ElMANSBUNKER, tedy bunkr pro jednoho muže. Jeden z nich je zachován a je možné ještě nyní ho vidět proti vstupu do nynějšího továrního areálu hned u výstupní zastávky tratě MHD č. 10. Výstavba fabriky byla rovněž střežena cihelným bunkříkem s reflektory, postaveným v severní stěně skály, přístupným chodníčkem se schůdky z menších kvádrů ze stránsko skaleckého lomu. I zábrany před vstupy do krytů jsou z místního materiálu. Až někdy v roce 1943 byl rozvinut záměr vybudovat tovární dílny a samozřejmě i zkušebny přímo ve skále, kde by válečné zbrojení uniklo pozornosti nepřítele a bylo chráněno před leteckými nálety. I za poměrně krátkou dobu se německým okupantům podařilo vybudovat poměrně velké podzemní dílo s potřebným staveništním zařízením, které obsadilo celé úpatí pod skalími srázy a také protější nezastavěnou část ulice Stránské. Zde bylo i malé nádraží úzkokolejné průmyslové drážky, která dopravovalo vyrubanou zeminu na úložku do prostoru bývalého pískoviště v blízkosti dnešních Černoviček. Štoly ve skále jsou větších rozměrů o šířce m a výšce m. Jejich délka je cca m. Výstavba si vyžádala odstranění původních krytů, jejichž narušené zbytky dokazují jejich existenci. Nedostavěnost vlastních štol plánované fabrice v pozemí umožnila úkryt i místním obyvatelům ke konci války, zvláště po srpnovém a listopadovém náletu. V jedné již téměř vybudované štole s betonovou podlahou byla zřízena nouzová nocležna. Po staveništním zařízení jsou dnes k vidění jen markantní betonové fundamenty s kotevními šrouby na plató před kryty. Na základech byly nebo měly být zřejmě kompresory pro vhánění vzduchu do podzemí. Jednou ze zajímavostí komplexu staveništního zařízení je, že na jednom z dřevěných objektů byl na střeše namalován veliký červený kříž pro zdůraznění, že šlo o ošetřovnu, tedy spíše o kamufláž před leteckým průzkumem. I k těmto pozemním dílům je možné vztahovat zásluhy o ochranu přírodního bohatství i v tak vyhrocené době válečného období. Jednak to, že když při ražení jedné ze štol byla narušena přírodou vytvořená jeskyně, byly práce zastaveny. Jednak to, že jiné nálezy, ať už přírodního či archeologického významu byly schraňovány a jsou aspoň některé z nich uloženy v depozitářích. Objevená jeskyně při ražení se nachází v prvním úžlabí a následné chodbě proti tovární bráně. Je to tak zvaná plazivka z pohledu jeskyňářů, shodou okolností má údajně východ právě pod zbytky kamenného obydlí našich kamenických předků. Možná, že ti už tehdy vchod do jeskyně znali. O záchranu tohoto jeskynního celku se usiluje.
K dalším zásahům válečné doby nutno připsat i stavby vojenského charakteru. A to především výstavbu nedaleké střelnice, která bohužel po několika úpravách slouží v podstatě svému účelu i dnes. Byla původně výraznější než nyní, vytvářela zahloubené koryto s několika příčnými betonovými stěnami, z nichž ta cílová byla nejvyšší. Byla v severním konci a lapač střel byl velmi masivní. I mechanizmus cíliště byl na úrovni. Terče byly na kolejišti s obsluhou v úkrytu z betonu. Střelecké posty byly však vcelku primitivní převážně ze dřeva. V blízkosti této armádní střelnice se
nacházela vysílací stanice, sestávající z přízemní budovy a vysokého stožáru. Bohužel tato stanice byla frontou úplně zničena, takže je možno jen dedukovat o její bližší podobě, rozsahu či vlastním
provozu. Dokumentace zřejmě zachována nezůstala. Na samém úpatí Stránské skály na konci ulice Stránská stávala taktéž malá vysílačka. Byla víceméně mobilního typu a sloužila asi jen výcviku německých vojáků obsazených nedalekých slatinských kasáren. Vysílací stožár byl nízký, kotvený ocelovými lany. Pod stožárem stály speciální vojenské vozy pro obsluhu apod. Co však má přímou souvislost se skálou, je ve skále vyhloubený úkryt. Je ve tvaru podkovy o délce cca 20 až 30 m s výškou chodby asi 3 m a šířky 2,5 m. Před . vstupy jsou postaveny ochranné betonové stěny a vlastní vchody mají navíc zipovitě upravený průchod. Současně jsou vstupy i ochranné zdi zasypány, takže úkryt je veřejnosti zatajen. K dalším poznatkům o činnosti nepřátelské armády je třeba zařadit i to, že v rámci výcviku měli němečtí vojáci na skále dlouhodobě zabudovány svá vojenská zařízení jako např. maskované úkryty vozidel a palebné postavení kanonů apod. Jámy po nich jsou už jen těžko rozpoznatelné. Zato však některé krátery po bombách z náletů z konce války jsou viditelné ještě teď.
Zpracoval: Ing. Lubomír Vysočan-Slatinský historický klub