Kulturní dům v Černovičkách.
A co bude dál?
Býval kdysi v Černovičkách kulturní dům, později honosná restaurace s vinárnou a ted‘ bohužel barák na spadnutí. Tak nějak by mohla začínat pohádka pro děti, avšak nás dospělé napadá jen otázka uvedená v nadpise. Ano, právě tuto otázku si kladou všichni ti, kteří vědí a jaký dům jde, a kteří historii tohoto objektu pamatují. A aby si uvědomili o co, vlastně jde i další ti později narození, a nově přistěhovalí, chci tímto článkem alespoň trochu vše připomenout.
Ještě před válkou nesla ulice Podstránská název Kolonie pod Stránskou skálou a Černovičky Kostivárna. Oba názvy byli výstižné a odpovídaly tehdejší době, situaci i poměrům. Obě velmi blízké osady mají svůj původ někdy v začátku, teď již minulého století, obě vznikly na skutečné periferii města a stoprocentně mají proletářský základ. Kolonie pod Stránskou skálou vznikla vystěhováním dělníků ze Židenic z místa dnešního Tyršova sadu na Gajdošově ulici, domky v okolí tehdejší kostivárny zřejmě postavili její zaměstnanci a také těžaři písku z místního pískoviště. Ano opravdu kostivárny. Ta byla v provozu až do dvacátých let. Ještě před válkou, tedy II. světovou, sloužily budovy dvora jako skladové hospodářství. Teprve válka uzavřela rozlehlému dvoru další cestu vývoje. Zbořenisko se stalo skládkou odpadu. Kulturní dům vyrostl na jejich ruinách v prvních letech svobody.
Poválečná euforie místních obyvatel se nejprve projevila na obnovení a zprovoznění dřevěného přízemního baráku, kterých bylo za války v okolí vybudovaných dost. Tento stával při „betonové“ cestě spojující Podstránskou s Černovičkami, jedinou to příjezdovou komunikací z Olomoucké státní silnice, tedy i z města. Ta dnes ještě z části, avšak opravená existuje. V něm byla záhy po válce otevřena hospoda a nevelký sál uvnitř sloužil jako taneční a shromažďovací místnost pro činnost složek, které se postupně začaly utvářet. Ano, žijí ještě pamětníci, kteří si určitě na pořádání letních hodů a zimních zábav. Objekt ale brzy zestárl, nevyhovoval a musel být odstraněn. Zájem místních občanů o společenskou činnost však neustal a přičiněním představitelů tehdy vznikajících politických stran a také složek především sportovců nově založeného fotbalového klubu se začal budovat kulturní dům jako takový v tehdejším pojetí, na zboru bývalé kostivárny. Zhruba deset let usilovné práce nadšenců dostalo pozůstatky minula do podoby nedávné, která nyní v době, kdy by mohla předávat to, co do ní bylo vkládáno, vlastně končí. Nedá se říci, že současným nezájmem, ale spíše časovým vývojem.
Dům se otvíral v roce 1951 za necelé tři roky od zahájení výstavby, pak se postupně rozšiřoval až do současného stavu. Pěkný velký sál s jevištěm, na kterém se hrávalo i ochotnické divadlo a vystupovaly známé i méně známé estrádní a podobné soubory. Konaly se zde schůze všech místních politických stran a složek, odborné přednášky, občanské aktivy atd. Konala se zde také cvičení mládeže, žen i dětí, v přísálí byla posilovna a sál byl i tělocvičnou. Prostor dostávaly i plesy a různé taneční zábavy. Restaurace byla běžně v provozu. Byl přistaven i obchod s potravinami. V areálu se nacházel byt správce. V zahradě za domem byl zbudován betonový taneční parket poměrně dosti využívaný mládeží v letním období. I děti zde měly prostor na hraní. V sedmdesátých letech byly přistaveny montované dřevěné buňky, původně některými složkami nechtěné, neboť na jejich úkor musel být uvolněn hlavní prostor kulturního domu-sál, pro profesní činnost zaměstnanců Zetoru, jímž musel být dle tehdy prosazovaného společenského významu přenechán, čímž vlastně prvotní poslání kulturního domu zaniklo. Vše bylo tímto aktem převedeno do podstatně menších prostor buněk, což zprvu vůbec nevyhovovalo. Pozdější okolnosti ale ukázaly, že i za takovéhoto stavu se dá poměrně dobře přežívat. Sportovní oddíl kopané bohužel díky budování východního dálničního přivaděče ( nyní Ostravská ulice) zanikl v podstatě ztrátou hřiště, které se nacházelo přímo v trase budované komunikace. Zanikla i zahrada, dětské hřiště a nakonec,přičiněním po sametové revoluci nastupujícího zastupitelstva městské části Brno-Slatina, i přilehlé zahrádky místní ZO ČZS.
Ale to už je éra současnosti. Dalším nepředloženým počinem bylo zřídit v objektu velkou, jak jsem již uvedl, honosnou restauraci s vinárnou. Dle mého názoru na poměry místa naprosto neúnosné. Stačila obyčejná restaurace s využíváním sálu příležitostně, tak jako tomu bývalo dříve, mimo jiné např. také jako volební místnost či turistická ubytovna Rovněž nepředložené bylo přenechat buňky aktivitě drobného podnikání, kterého současný stav je názorným příkladem jak omezit a zničit vše ještě co se dá. Směřovat veškeré záležitosti místa do Slatiny není z hlediska obyvatel této čtvrtě rovněž vhodné ani přijatelné, ať už vzhledem k poměrům, vzdálenosti či dostupnosti. Srovnejte opak. Přišli by Slatiňáci např.k volbám do volební místnosti v kulturním domě v Černovičkách nebo navštěvovali by ho jinak z vlastní iniciativy? Sál domu je větší než má „radnice“ na Přemyslově náměstí. Je také poněkud více vzdálen od bytové zástavby, hlučný provoz současných tanečních zábav by nemusel nikoho ovlivňovat. Ne, nechci rozebírat pozitiva ani negativa, jde mi skutečně jen o další osud této, chcete-li pro starousedlíky přehlížené čtvrtě města Brna, poměrně významné stavby. Nemá sice žádný historizující důvod být chráněna, ale pro lidi, kteří ji pojímají jako součást svého bydliště a také domova, své opodstatnění má. Domnívám se v celku oprávněně, že by ji měla býti zachována jakási přízeň, neboť si to opravdu zaslouží. Jak budova sama, tak okolí. Vždyť současný pohled na tento stav udává reklamu především nám občanům. Bohužel paradoxem je pozitivní reklama TONDACHu. Nová krytina budovu zatím chrání, ale uchrání ji skutečně? Žádám za místní občany a vyzývám zastupitelstvo městské části, aby osud tohoto objektu nepřehlíželo a neodsouvalo, aby neskončil tak, jak mnoho jiných budov v rámci celého města Brna viz třeba rozestavěná a nedokončená nemocnice na Gajdošově ulici v Židenicích. Přijměte mé pozastavení nad osudem jedné opomíjené stavby v mém blízkém okolí jako malou neokázalou připomínku současnosti. Myslím si a skutečně to stojí za úvahu, že vrátit budovu nebo alespoň montované buňky občanům k využití tak, jak tomu bylo dříve, by nebylo nerozumné. Věřím, že by se zodpovědný správce našel!
Zpracoval: Ing. Lubomír Vysočan- Slatinský historický klub