Další částí ze souboru či uskupení Osady pod Stránskou skálou jsou Černovičky.
Název nesou od roku 1949, zřejmě z důvodu sounáležitosti k Černovicím. Tehdy území katastrálně zcela jistě Černovicím patřilo. Dnes přináleží Slatině. Černovičky jsou seskupením několika menších ulic spíše uliček pod společným názvem. I dnes se z pohledu místních dělí na „horní“ a „dolní“. Historie vzniku údajně dle archivních dokladů sahá do 80. let 19. století, kdy na území v blízkosti stávající kostivárny jinak továrny na spodium), zvaném německy Marktallen bylo povoleno usadit se dvěma cikánským rodinám příznačného jména Daniel. Dle nařízení městské
rady bylo kočovnictví cikánům zakazováno a těmto dvěma přizpůsobivým rodinám bylo trvalé usazení umožněno, právě v těchto místech na okraji města v „hraničním údolí“, které jak známo vědeckých bádání bylo vytvořeno geologicky naplavenými písky prehistorickou řekou (snad Svitavou). Údolím dle zmínky zřejmě vedla i královská cesta z Brna na Olomouc a kostivárna mohla někdy být snad i zájezdním hostincem nebo přepřahací stanicí, později však fabrikou na spodium. Písky byly samozřejmě už i tehdy v údolí těženy, takže vlastní údolí bylo rozekláno vytěženými roklemi se značně vysokými stěnami, které jsou i dnes znatelné. Jedna větší pod novou olomouckou silnicí císařskou umožnila růstu cikánské kolonie až do počtu 25 domků se 103 usedlíky(dle sčítání v r. 1930). Do této kolonie byla dislokována většina populace cikánů z počátku 20. století. Kočovní cikáni nejprve upevnili své vozy, které později jen obestavěli dřevem nebo plechy či cihlami a kameny. Domky rostly bez ladu a skladu, nebyly nijak vytyčovány, takže zástavba byla značně hustá a přístupy k domkům úzké. Dispozičně domek řešil prakticky jednu místnost, max. dvě pro veškeré dění v rodině. Hygiena končívala jen „kadibudkou“ na malinkém dvorku, kde pobývali psi nebo jiná domácí havěť. Daníelovci prý však měli domky kamenné od původu. Cikánská kolonie byla pod důsledným dohledem městské policie, přesto však docházelo ke krádežím po okolí či polnímu pychu. Kolonie nesla název U kostivárny, německy pak Kolonie bei der Spodiumfabrik. Vlastní kostivárna firmy Giec byla provozně naprosto nedokonalá, ba dá se říci, že dokonce primitivní. Způsobovala značné problémy jak ekonomické, tak především ekologické. Na nečistý provoz, nedostatečnou jeho hygienu, značný zápach, nevhodné skladování a odpadní hospodářství byly psány okolními obcemi stížnosti, až byl nakonec ve třicátých letech min. století provoz zastaven. Kolonie vůbec neměla v širokém okolí dobrý zvuk ani potom, a proto bylo od trvalého názvu „Kostivárna“ upuštěno. Nevžil se ale ani název „Pod letištěm“.
Přechodem II. světové války málem kolonie zanikla, protože byla značně poničena nálety, ale především tím, že všichni cikáni v počtu 155 byli na jaře roku 1943 deportování do koncentračních táborů. Není známo, že by se některý z původních cikánských obyvatel navrátil. Domky po nich byly obsazeny novými přistěhovalci či byly využity stávajícími obyvateli z řad bývalých zaměstnanců kostivárny či chudších vrstev dělníků z města. Po válce se osada obnovila, trochu upravila, z dnešního pohledu -„modernizovala“,ale dále již nerostla. Byla totiž městskou
správou určena na dožití jako většina nouzových osad na území Brna. Důvodem byl zřejmý rozvoj průmyslu, dopravy i nová bytová výstavba panelových sídlišť.
Válkou byl zničen i komplex „kostivárny“, tehdy už nějakého hospodářského dvora. Ze zájmu snad euforie byl z komplexu vybudován kulturní stánek místních i sousedních obyvatel. O problematice soužití a existenci nouzové cikánské kolonie je možné se podrobněji dočíst na stránkách internetu a obdobně i v knize o Černovicích.
Dlouho po válce byla osada opomíjena. Důvodem byl a je stále neurčitý a pořád doplňovaný a upřesňovaný územní plán města. Osada má jaksi ve vínku status nevhodného místa pro bydlení.
Existenci „kostivárny“ zaznamenává mapa stabilního katastru z roku 1873, osadu pak katastrální mapy z období I. republiky, kde místní trať je zvána „U mrtvých“. Jak už bylo uvedeno v poslední době omezení, stanovil např. východní dálniční přivaděč, nebo také spalovna. Ta bohužel ovlivnila neblaze i širší okolí, zatím co přivaděč přímo část Černovičky, přebudováním území zmizela např. část zvaná „Ve zmole“, kde zaniklo rovných 10 domků s cca 35 -40 obyvateli (těm bylo umožněno bydlení v bytech po celém Brně). Zmola byla zasypána a na místě stojí areál fy Fenestra, kolem níž vede komunikace místní přemostěná dnes ulicí Ostravskou. Zda byly domky rozebrány a odstraněny známo není, kolem domků vedl jen chodník, příjezd autům moc nevyhovoval, skutečností však bylo, že na volném urovnaném prostoru vedle nové komunikace byly založeny zahrádky, které zanikly později také. Až v období po sametové revoluci zástavbou zmíněné Fenestry.
Stávající původně malé přízemní domky ve zbývajících částech jsou postupně, zvláště nyní, opravovány a dokonaleji modernizovány i za cenu náležitých právních vypořádání. Užívání nouzových domků kdysi podléhalo malým nájmům ( v letech I. republiky 20.-až 60.-Kč ročně), dnes se domky kupují včetně pozemků pod stavbou za jiné podstatně vyšší ceny, což činí některým starším, v mnoha případech snad i původním, obyvatelům potíže. Přesto osada žije a roste, je dokonce vyhledávána novými zájemci. Že poměry žití v době vzniku kolonie byly svízelné svědčí i humorné obecně známé konstatování doslova znějící takto:“ Je opravdu chudák, spává v šupleti.“ Domky byly opravdu velice malé, přízemní, budované z odpadu, dřeva, plechů, kamene či cihel z bouraček apod., byly doslova „lepeny“, bydlelo v nich pohromadě s rodiči někde až 4 či 5 dětí, v jednom konkrétním případě 11 , a to nejen v rodinách cikánských. Dnes jsou z některých domků domy velké a vcelku pohledné, moderní, některé i na patro nebo s podkrovím.
V kolonií nebyla zpočátku ani elektřina. Vodovod byl zřízen až koncem třicátých let a to jen veřejný. Kanalizace vůbec žádná, veškeré odpady tekly středem uliček. Očistu vykonávala jen dešťová voda z přívalů a jarních tání, která však také způsobovala i mnohé škody zatopením příbytků. Vodovodní přípojky se budují dodnes, řádná kanalizace byla vybudována až v roce 1983. Povrchy vozovek jsou dodnes jen zpevňovány, dlažba nebo asfalt zatím chybí. K domkům patřilo i jakési zázemí-malé dvorky a zahrádky, budované na volných plochách a terasovitě ve stěnách pískovišť, v nichž někde existují vybudované i malé sklípky. Stísněnost osady je patrna dodnes, s nárůstem počtu aut, nemají tyto kde parkovat.
V části Černoviček existovalo také sportoviště. V podstatě fotbalové hřiště místní tělovýchovné jednoty, založené v období budování kulturního stánku. Z počátku na place „kostivárny“ pod betonovou cestou na Podstránskou a do Juliánova, potom na místě městské zavážky komunálního odpadu v jedné z dalších roklí vybraných písků. Tato rokle byla zajímavá i z toho důvodu, že byla velmi hluboká a vytvořilo se v ní jezero z dešťových vod, které nezůstávalo v nezájmu omladiny. Zavážkou se postupně ztratilo a na vzniklé ploše bylo zřízeno nové hřiště. Vybudováním přivaděče však zaniklo i toto hřiště a tak skončila éra sportování v osadě úplně. „Betonka“ byla vlastně původní přístupovou cestou nejen do „kostivárny“, ale později také na Podstránskou, ačkoliv je docela možné, že cestou z císařské olomoucké byla spojována i Líšeň nebo Růženin dvůr stávající na pláni při silnicí z Juliánova od Malé Klajdovky na Velkou, dnes zaniklý výstavbou Nové Líšně. Cesta vedla dolinou dnešního Zetoru a kolonii pod Stránskou skálou opouštěla mostem pod bývalou „líšeňkou“, tedy železniční tratí z Brna-Černovic do Líšně. Stejné konstrukce z oceli býval i most na trati v prostoru údolí v Černovičkách, taktéž budovaný v rámci zmíněné trati. Zanikl výstavbou nové vlečky do Zetoru a zůstal po něm jenom dlouhý tunýlek s chodníčkem pod vlečkovým tělesem v blízkosti dnešního sběrného technického dvora. Areál garáží v sousedství byl vybudován pro žádoucí potřebu obyvatel nového sídliště Juliánov v šedesátých letech min. století.
V osadě Černovičky žili vedle původních osadníků-cikánů, kteří jak známo neměli žádné vzdělání, ani neznali řemeslo, také přistěhovalí dělníci, pracující v městských továrnách, kteří řemesla ovládali. Cikáni se přizpůsobovali, a pokud nechtěli nádeničit na stavbách či v pískovnách, živili se např. jako brusiči. Obchod v osadě nekvetl, byl v podstatě cikánům zakázán, je uváděno jen pár řemeslníků, živících se opravami obuvi a šitím. Prodejna potravin byla zřízena až někdy v roce 1960 v prostorách Kulturního domu. Soukromý obchod se smíšeným zbožím byl dříve v Černovičkách jen jeden. Zanikl kolem roku 1948. Pohostinství neexistovalo žádné, později bylo ale provozováno jen v Kulturním domě. I dnes převážná část obyvatel pracuje ve městě, pokud byl Zetor ještě v plném provozu, zaměstnával hodně místních. Dnešní podnikání se zatím neprojevuje, v místě funguje jen pneuservis a sklenářství.
Do školy chodívaly děti a chodí dodnes bud‘ do Slatiny nebo do Černovic. Po oddělení správy od Černovic patří vše Slatině, počínaje poštou, zdravotnickým zařízením, úřadem apod. Nákupy se dříve obstarávaly převážně v Brně, dnes existuje nákupní středisko LIDL v těsné blízkosti. Dopravní spojení se světem bylo pro Černovičky vždy a je i dnes kupodivu příznivě. Trolejbus a autobus, dříve jen ten, umožňuje dostupnost Brna, tak okolí celkem snadno.
Přesný počet domů v Černovičkách, stejně jako počet obyvatel dnes zde žijících je možné stanovit jen důsledným průzkumem. I dnešní statistické údaje nelze brát za věrohodné, počkáme až výsledky sčítání, které proběhlo v roce 2011.
Zpracoval: Ing. Lubomír Vysočan-Slatinský historický klub