V Druhé knížce o Slatině publikoval pan Ing. Bohumil Reichstädter, CSc. na str. 164 článek o slatinské cihelně, která se nacházela pod nynějším kruhovým objezdem na konci ulice Bedřichovické v dolíku, kde dnes sídlí vedení bytového družstva. Závěrem pojednání se zmiňuje o tom, že během II. světové války se v zchátralé cihelně ukrýval rakouský malíř jménem Schatze a že pomaloval vnitřní zdi opuštěné cihelny malbami, většinou biblickými výjevy. Tyto malby bylo možné vidět při postupném bourání cihelny a ujal se pak název Slatinské Pompeje. Cihelna byla nakonec úplně zlikvidována a zůstal jen kousek filmového pásku s několika záběry, které v roce 1943 pan Reichstädter pořídil. Fotografie v roce 2012 zpracoval Lubomír Krejčí st.

Pátráním jsem zjistila následující zpřesňující údaje, zejména díky internetu a vzpomínkám paní MUDr. Bronislavy Bystřické, které doplňují článek pana Reichstädtera:

Jedná se o rakouského malíře a grafika jménem Otto Rudolf Schatz. V létech 1915-1919 studoval ve Vídni na Umělecko – průmyslové škole, kde byl žákem Oskara Strnada, v roce 1925 mu byla udělena rakouská státní cena, v létech 1928-1938 byl členem vídeňského Hagenbundu, od roku 1946 Vídeňské secese. Pracoval jako ilustrátor , vyzdobil řadu literárních prací a publikací sociálně demokratické strany (ve třicátých letech 20. století byl jedním z mála společensko kritických autorů). V létech 1936-1937 pobýval ve Spojených státech amerických, Po návratu ze Států se svou ženou, která byla židovka, emigroval do Brna. Právě v době Protektorátu Čech a Moravy, neznámo kdy a jak dlouho, pobýval O. R. Schatz se svou ženou ve slatinské cihelně.

Jak vzpomíná paní MUDr. Bystřická, umělcova žena byla nemocná a potřebovala lékařskou péči, kterou jí v této těžké době poskytovala její matka, dlouholetá a známá lékařka ve Slatině, paní MUDr. Marie Máčelová, což tehdy ošetřovat židovku byla velká statečnost.

V roce 1944 byli oba manželé internováni v pracovním táboře, po válce se umělec usadil ve Vídni. O. R. Schatz byl především krajinář, maloval také žánry a zátiší. Jeho raně expresivní tvorbu vystřídala ve dvacátých letech inspirace novou věcností, počátkem čtyřicátých let se vrátil opět k expresivním kořenům

Tolik doplňující informace k článku pana Reichstädtera.

Miroslava Buršíková
Červenec 2012

V pondělí 7. ledna 1923 po schůzi Školského podporovacího spolku ve Slatině se mezi přítomnými členy rozpředla debata o různých záležitostech. Občan František Novotný, povoláním krejčí, navrhl, že by bylo prospěšné střádat i sebemenší obnosy a navzájem si pomáhat. Návrh přítomné zaujal a tak se v neděli 14. ledna 1923 sešli v obecním hostinci pánové Heinz František. Novotný František,. Kořínek Josef, Keberle František st. i ml., Kikerle František, Čech Jan, Marcinka Josef, Krejčí František, Farlík Jaroslav a Zelinka Václav a rozhodli se založit Úsporný kroužek. Na schůzce, která trvala dvě hodiny, se přítomní usnesli na pravidlech (která bohužel neznáme a asi už nezjistíme), dle kterých se činnost kroužku bude řídit. Navíc se všichni čestným slovem zavázali, že se též sami dle toho zachovají. Nelze již zjistit první úložky, je však jisté, že na první schůzi 22. ledna již kroužek měl v pokladně nějaké peníze v hotovosti..

Úsporný kroužek byl založen se zpětnou platností od 1. ledna 1923.

První schůzi svolavatel František Novotný svolal na 22. ledna 1923 na 7 hodinu večerní k sobě domů. Nejprve proběhla volba funkcionářů – svolavatelem se stal František Novotný, zapisovatelem jednání ze schůzek, tzv. protokolů, se stal František Heinz a pokladníkem Josef Kořínek. Zajímavé je, že hned na této schůzi si občané vybrané rozebrali, a to František Novotný si půjčil 89,30 Kč a František Keberle ml. také 89,30 Kč. Na této schůzi bylo dohodnuto, že se budou scházet prozatím u Josefa Kořínka.

Druhá schůze byla svolavatelem Františkem Novotným určena na 5. února 1923. Dle zprávy pokladníka Josefa Kořínka byla bylo vybráno 384,50 Kč. Na schůzi poskytnuta půjčka Jaroslavu Farlíkovi 23,50 Kč, 22. ledna bylo půjčeno 178 Kč, takže zbývající hotovost 130,- Kč byla uložena do Občanské záložny. Byl přijat nový člen František Opluštil. Nám neznámá pravidla fungování kroužku byla doplněna ustanovením, že větší půjčky budou poskytnuty jen tehdy, pokud žadatel bude mít ručitele z řad členů kroužku, jehož vklad odpovídá výši požadované půjčky.

Třetí schůze proběhla 4. března v 9,30 hod. v obecním hostinci. Svolavatel František Novotný schůzi zahájil a bylo přijato dalších 8 nových členů. Opět následovala zpráva pokladníka a byly přečteny a schváleny protokoly. Důležitým aktem bylo podepsání pravidel od zakládajících členů vč. členů, přijatých na této schůzi, tj. 19 podpisů.

Čtvrtá členská schůze Úsporného kroužku se konala 2. dubna 1923 dopoledne v obecním hostinci. Pokladník informoval, že k 1.dubnu bylo uloženo 1 909,- Kč a členům půjčeno 378,60Kč.. V záložně bylo uloženo 1 467,- Kč. Zpráva byla schválena. Občan Josef Kořínek navrhl, aby pro kontrolu knih byli zvoleni 2 revizoři, kterými byli navrženi Karel Horák a František Krejčí. Oba funkce přijali. Občanu Františku Novotnému byla povolena půjčka 300 Kč.

Pátá členská schůze se konala 6. května dopoledne opět v obecním hostinci. K současným 20 členům přibylo dalších 7 nových členů na této schůzi. Zde jim byla přečtena pravidla kroužku, s čímž byli noví členové srozuměni a tím byli přijati. Stav finančních prostředků se zvýšil na 3514,50 Kč, půjčeno bylo 1 078,60 Kč. Z diskuze o činnosti jiných úsporných kroužků, zejména o stanovách Pražských střádalů, vzešel návrh dopracovat vlastní přijaté stanovy a byla zvolena komise s úkolem předložit návrh nových stanov do prvního června. Současně bylo schváleno odebírání časopisu „Střádal“. Dne 23.5.1923 proběhla přípravná schůze členů komise, kde byla sestavena nová pravidla pro činnost kroužku,

Šestá chůze se konala 31.května dopoledne opět v obecním hostinci. Bylo přijato dalších 6 členů do kroužku. Dle zprávy pokladníka vklady občanů činily 5 427,50 Kč. Na této schůzi byla jednohlasně schválena nová pravidla činnosti a na 5. června byla svolána valná hromada, na které pak byl zvolen nový výbor.

Na této půlroční valné hromadě bylo přijato jednak dalších 6 nových členů a byla schválena nová pravidla. Důležitá byla i volba výboru. Předsedou byl zvolen František Novotný (24 hlasů), místopředsedou Václav Zelinka (23 hlasy), zapisovatelem František Heinz (27 hlasů), pokladníkem Josef Kořínek (26 hlasů), revizory Karel Horák (25 hlasů) a František Krejčí (24 hlasů). Přísedícími do výboru byli zvoleni: Josef Buček (15 hlasů), František Keberle st (16 hlasů), František Keberle ml. (15 hlasů), Jaroslav Farlík (13 hlasů). Zvolení volbu přijali. Schůze končila provolání „Zdar“.

První výborová schůze se konala 10.7. večer v obecním hostinci. Každá schůze tak jako dříve začínala přečtením protokolu z minulé schůze a jeho schválením. Po schválení protokolu následovala zpráva pokladníka. Občan Josef Kořínek informoval, že vklad činí již 10 100,- Kč a půjčeno je 3 833,- Kč. Z jeho podnětu byl Václav Zelinka pověřen, aby projednal v záložně, že kroužek není spokojen s její praxí úročit vklady vždy až od desátého dne v měsíci. Pokud by záložna nevyhověla úročit vklady dnem uložení, rozhodli se členové kroužku přestoupit do jiné záložny.

Dne 26.7. se konala členská večer v obecním hostinci. Na schůzi byl přijat jeden nový člen. Václav Zelinka spolu s Františkem Novotným informovali, že zjistili, že s úročením tak malého obnosu nelze v záložně dosáhnout většího úročení ani v jiné záložně a nakonec se přítomní usnesli, že smyslem založení kroužku byla vzájemná pomoc pomoc členů a ne úročení vkladu. Pokladník přednesl, že v záložně činí vklad 9 258,- Kčs, členům půjčeno 6 183,- Kčs. Zpráva pokladníka i zpráva revizorů o správnosti vedení pokladny byly schváleny. Z protokolu se dovídáme, že každý člen měl svou členskou knížku, kterou si musel sám zaplatit, kam se pak zapisovaly vklady a úročení se provádělo až ke konci roku.

Druhá výborová schůze se konala 15.8. v 5 hodin odpoledne opět v obecním hostinci. Byli přijati dva noví členové a jak bylo obvyklé, tak předseda je seznámil se stanovami a pokud noví adepti souhlasili, byli přijati. Pokladník informoval, že vklady činí již 13 960 Kč. Občanu Floriánu Pokornému byla povolena půjčka 1 000 Kč. Bylo zde dohodnuto, že se bude platit zápisné, a to jedna koruna, což bude předloženo členské schůzi ke schválení.

Členská schůze byla 17.9. večer v obecním hostinci. Dle zprávy pokladníka bylo kroužku svěřeno již 15 680,- Kč a celkem bylo zaevidováno již 900 položek. Zápisné 1 Kč bylo na schůzi schváleno pro všechny nové i už stávající členy. Návrh Josefa Nimrichtra aby se zápisné nezapočítávalo do ročního zisku, ale ponechalo se jako rezervní fond, byl rovněž schválen.

Dne 9. září byla další výborová schůze. Opět byl přijat jeden nový člen a přijata zpráva pokladníka, že úspory nyní již činí 18 309,- Kčs. Program byl velmi krátký.

Další výborová schůze byla 6. listopadu večer v obecním hostinci.. Byl schválen jak obvykle protokol z minulé schůze, dále přijat nový člen. Podle pokladníka činily úspora celkem 18 988,- Kč. Revizoři potvrdili, že vedení pokladny je v pořádku.

Dne 27. listopadu byla konána další výborová schůze.. Byli přijati tři noví členové. Dle pokladníka bylo uloženo 19 300,- Kč. V debatě zaznělo, že kroužek se musí stát veřejným a musí to být projednáno na členské schůzi, na které to vysvětlí předseda František Novotný.

Členská schůze Úsporného kroužku se konala 2. prosince opět v obecním hostinci. Opět byl schválen protokol z minulé členské schůze a byl přijat nový člen. Pokladník oznámil, že mnozí členové si vypůjčují peníze na zaplacení daní. Vklady členů činí 19 712,- Kč. Vyzval členy, kteří mají půjčky, aby vyrovnali úroky do konce roku nebo aby půjčku splatili. Na tuto schůzi byl pozván pan Dr. Šimek, aby vysvětlil, proč vlastně vznikaly dřívější záložny. Dobu rozdělil na tři epochy a v protokolu se doslovně uvádí: „ První (etapa) byla asi před sto lety, kdy jsme byli ujařmeni, ale stálým přemýšlením venkovského lidu nastala obroda asi před 20 lety (myšleno asi přelom 19. a 20. století) a pak roku 1918 nastalo osvobození, ale ne hospodářky a tak i nadále byl veškerý kapitál v rukou cizích lidí. Abychom ale kapitál získali do svých rukou, je potřeba šetřiti a utvářeti nové a nové záložny, které po delší době mohou vzrůsti ve velké podniky a tak si můžeme zabezpečiti hospodářský život na vlastních základech. Přítomní s pozorností referát vyslechli a začali uvažovati, že by přece bylo prospěšné záložnu v místě založiti“(konec citátu). Na té schůzi bylo rozhodnuto vypsat členské přihlášky k ustavující valné hromadě, která se pak konala 27. prosince 1923.

Poslední výborová schůze se konala 4. prosince. Byly zde přečteny stanovy Svazu českých a hospodářských společenstev v Brně, které pak byly předloženy ustavující valné hromadě ke schválení. Bylo rozhodnuto nechat valnou hromadu vybubnovat a vyhlášku, týkající se valné hromady 8 dnů předem vyvěsit.

Valná hromada se konala 30. prosince 1923 v obecním hostinci. Leták pro občany měl znění:

P. T. Občanstvu v Brně-Slatině

Dovolujeme si zdvořile oznámit, že dnem 1. ledna 1924 ustavila se Občanská záložna, která umožňuje občanstvu svoje menší úspory u nás uložiti, které se úrokují 4 a ½ až 5 % a poskytuje úvěry na 6 a ½ %.

Ředitelství a správní rada pracuje bezplatně ve prospěch občanstva a vyhoví v každém ohledu.

Úřaduje v místnostech záložny, u p. Haby, Nádražní ul. 216, každou nedli od 10 do 12 hodin dopol. V nutných případech vyhoví ochotně pokladník p. Kořínek J. každodenně.

Doufáme, že tento svépomocný podnik nalezne v řadách občanstva laskavého přijetí a znamenáme v úctě

za správní radu: Šmaha Josef, předseda a za ředitelství: Novotný František

U pana Haby pak záložna fungovala až do roku 1929, kdy se přestěhovala do samostatné místnosti v domě Jana Fišera, Přemyslovo náměstí 3 (naproti Kaple sv. Floriána).. Další osudy občanské záložny jsou popsány v Knížce o Slatině, autora Ing. Reichstädtera, C.Sc., na str. 167 vč. vyobrazení domu na Přemyslově náměstí se vstupem do úřadovny Občanské záložny. Dnes už je vstup zazděn a prostor je využíván pro soukromé bydlení.

Miroslava Buršíková
Květen 2013

Stránská skála-nedávná minulost
Podtrhovat význam Stránské skály, co by známé přírodní a archeologické lokality, nemá v podstatě v současnosti cenu. O tomto místě už bylo napsáno mnoho dobrého a také špatného. Obojímu je nutno dát prostor, obojí totiž přitahuje zájem. To, že Stránská skála byla v minulosti pravěkým sídlištěm, je vědecky prokázáno, že však Continue reading →

Koncem roku 1942 byl pod kuratoriem pro výchovu mládeže založen boxerský oddíl s názvem BC Slatina. Při založení tohoto oddílu byli mimo jiné funkcionáře František Kučera, Jan Sedlák, Josef Sedlinský, Václav Sedláček, Jindřich Krytzbach a Josef Tejkale, kteří se s plným zaujetím zapojili do trenérské práce a vedení oddílu. Do oddílu vstoupili především chlapci ze Slatiny – Jan a Jaroslav Musílkovi, dále Jožka Musílek, Pepík Holubář, Míla Zástava, FrantišekKeberle a Vít Kučera. Trénovalo se v restauraci u Kresů 2x týdně. Skákalo se přes švihadlo, bouchalo do pytle s pískem, trénovali mezi sebou. Důležitá byla práce nohou, úhyby hlavou, zaměřili se na technický box a nečekali na konečný úder K.O. Asi po 4 týdnech treningů již dosahovali dobrých výsledků při různých akcích, jako byl např. Ring mladých.

Úspěšní byli i na různých turnajích a proto se do oddílu hlásili chlapci z Brna i Líšně, jmenovitě Ladislav Kučera, Josef Žák, Jiří Halala a ze Slatiny Ladislav Blažek. V létě byl postaven ring na letním cvičišti Sokola. Boxerská utkání se rovněž konala v sále restaurace u Kresů a poněvadž borci dosahovali dobrých výsledků, býval sál často vyprodán. Poněvadž v době Protektorátu nebyla povolena žádná společenská činnost, byla činnost boxu i politickou akcí, kde se mládež scházela a vyžívala ve sportování. Při nástupu všech borců do ringu museli všichni zvednout ruku a pozdravit arijským pozdravem. Tím bylo povinnosti učiněno zadost a mohlo se boxovat

Boxeři BC Slatina již začátkem roku 1943 dosáhli řadu úspěchů. Nutno uvést, že již v únoru se zúčastnili mistrovství města Brna. V té době byly v Brně tři oddíly boxu a to: „Žižka Brno“, „AC Arzenál Olympia“ a „BC Slatina“ Zde bylo dosaženo významných úspěchů, neboť v jednotlivých váhách borci ze Slatiny zvítězili nebo se dostali do finále. V muší váze zvítězil Josef Holubář, v bantamu zvítězil Láďa Blažek, nazývaný „Vosák“, neboť jeho styl připomínal píchnutí vosy. V pérové váze zvítězil Vít Kučera. V lehké váze byl finalistou Miloš Jorda. Ve velteru zvítězil Jan Musílek a v polotěžké váze byl Jožka Musílek druhý. Brzy vstoupili do soutěže družstev, kde se později vykrystalizovala tato základní sestava:

• Muší váha: Josef Holubář, Míla Zástava
• Bantam: Láďa Blažek, Jara Musílek
• Pérka: Vít kučera, Alois Musílek
• Lehká: Miloš Jorda
• Velter: Jan Musílek
• Střední: František Keberle (cara), Lojza Musílek
• Polotěžká: Jožka Musílek, Miloš Žák
• Těžká: dlouho nebyla, později Zeman a Ivan Sedláček

Bylo 8 váhových kategorií, před utkáním bylo vážení a někteří chlapci měli problémy se do limitu příslušné kategorie dostat. Nejedlo se, chodilo do páry, čuralo do poslední kapky a uchylovalo se i k odplivnutí při kousání citronu.

Bojovala se tři kola po 3 minutách s jednominutovou přestávkou. Zahajovalo se i končilo gongem. Ringový rozhodčí měl bílou košili s krátkým rukávem a černého motýlka. Pomáhali mu 3 bodoví rozhodčí.  Při konečném nástupu rozhodčí zvedl vítězi ruku. Někdy utkání skončilo nerozhodně. Za vítězství byly 2 body, za remizu 1 bod. Slatina dlouho neměla těžkou váhu, čímž automaticky ztrácela 2 body, které často rozhodovaly o konečném výsledku. V rozích při přestávkách fungoval sekundant a trenér, kteří se snažili dát do pořádku otřesené borce – polévali je vodou, větrali ručníkem, radili a hecovali borce od dalšího boje. Když boxer dostal těžký úder a lehl na zem, byl odpočítáván do deseti. To bylo K.O. Někdy se stalo, že borec vstal a na pokyn rozhodčího bojoval dál. Když byl boj beznadějný a protivník měl velkou převahu, sekundant dal ručníkem pokyn rozhodčímu, aby ukončil beznadějný boj. Tím zápas skončil T.K.O. Diváci v sále povzbuzovali zápasníky výkřiky, odměňovali každý čistý zásah potleskem a doprovázeli celé utkání dupáním, pískáním, atmosféra bývala velmi bouřlivá. Někdy bylo zajímavější než na ring dívat se na pana Sedláka, jak zápas prožívá – pomáhal rukama, výkřiky a celým tělem. V Podolí bývala velká pouť, kde se sešlo hodně lidí. Slatiňáci tam postavili ring a předváděli tam exhibiční utkání. Přihlížejících bylo mnoho a boxerům říkali „pouťoví rváči“.

V březnu 1943 se ve Vítkovicích konalo mistrovství Moravy.  Laďa Blažek skončil v bantamu druhý, v pérové váze dobyl titul mistra  Moravy Vít Kučera a ve váze velterové získal první místo Jan Musílek. Vít Kučera a Jan Musílek pak automaticky přešli do kategorie juniorů a boxovali na mistrovství Moravy ve Vyškově. Zde oba získali zlaté medaile a i když jim bylo teprve 19 roků, byli převedeni do kategorie seniorů. Na mistrovství Moravy v Otrokovicích získal Vít Kučera 1. místo a stal se Mistrem Protektorátu. Ve velteru zde Jan Musílek skončil druhý.

Pak začala éra oddílu BC Slatina ve 2. Moravské lize, kde naši sportovci vybojovali výborná utkání s mužstvy Letná Zlín, Vyškovem, Dubňany, Hodonínem, Mistřínem, Borovinou Třebíč a Vítkovicemi. Sportovní nadšenci z řad funkcionářů  připravili pro slatinské boxery dobré podmínky a tím přispěli ke skvělým úspěchům. V roce 1944 již boxovali na špici Moravské ligy a jednotlivci byli zařazování jako reprezentanti Čech a Moravy. Velmi dobrých výsledků dosahoval Josef Holubář v muší váze a mimo Blažka, který byl postrachem soupeřů se prosadil v bantamu i Jaroslav Musílek, Vít Kučera a MilošJorda v lehké váze. O Janu Musílkovi již byla řeč. Dosahoval svým technickým boxem řadu úspěchů a jeho zápasy byly ukázkou školy Františka Kučery. Ve střední váze se začal prosazovat František Keberle, zvaný „cara“, který měl velmi tvrdý úder a jeho zápasy byl pro diváky nejpřitažlivější. Jednou se ale špatně kryl, dostal ránu na ucho a ohluchnul na ně. Někdy tekla i krev z nosu nebo obočí. Na zuby vyrobil pro všechny boxery  Reinhold Kellner, syn slatinského řídícího učitele, chrániče.V polotěžké váze boxoval Miloš Žák z Líšně a Joža Musílek, který svým osobitým stylem překvapoval své soupeře, udivoval diváky, často vítězil a byl obávaným sokem svých soupeřů.

Je samozřejmé, že mimo těchto borců byla řada nových tváří a tak oddíl v roce 1944 měl 20 boxerů a dobrý kádr funkcionářů, ale především mnoho nadšených příznivců nejen ze Slatiny, ale i z Brna a okolí. Slatina pak organizovala několik zájezdů i do Čech na zápasy s BC Praha-Smíchov, Lužec nad Vltavou, Kralupy, Kladno a jiné.  Tyto zájezdy byly velice náročné.Jelo se vlakem, bylo potřeba zajistit nocleh i potravinové lístky. Tenkrát se vyznamenalslatinský mladík, který si nechal říkat „baron Kurka“. (Vloupal se tehdy na Radnici a ukradl zde potravinové lístky. Prozrazení by znamenalo odsun do koncentračního tábora pro barona Kurku, ale díky tehdejšímu tajemníkovi panu Růžičkovi však ztráta byla ututlána a tak jako v mnoha a mnoha dalších případech pan Růžička opět pomohl. Smutné na tom je to, že po osvobození v roce 1945 Slatina nejen že mu neprojevila žádný vděk za všechnu ochranu před různými persekucemi ze strany německého vedení, ale ještě navíc jej tenkrát obvinili z kolaborace.) I na zájezdech předváděli slatinští borci dobrý box a dosahovali vynikajících výsledků. Borce Víta Kučeru a později i jeho bratra Jaroslava Kučeru a Jana Musílka si vypůjčovaly ligové oddíly při různých významných utkáních.

V roce 1945 po osvobození Rudou armádou nadále provozoval oddíl svoji činnost a výsledky byly velice dobré. V roce 1947 oddíl vlivem odchodu borců na vojnu nebo odstěhováním se za zaměstnáním  mimo Slatinu ztrácel na kvalitě a pomalu zanikal. Je škoda, že se tak dobrý oddíl rozpadl, neboť měl ve Slatině dobré podmínky. Mnoho nadšených pracovníků ve výboru a většina slatinské mládeže žila boxem. V tréningu se v chlapcích pěstovala vytrvalost, odvaha, postřeh, obratnost, ale i sebeodříkání, když sportovec musel upravovat svoji váhu.

Brno 6.11.2003

Zpracoval: Vít Kučera, František Sklenář

Před školou na Přemyslově náměstí stojí barokní kaple. Nechal ji postavit v roce 1703 Karel Norbert Leopold Libštejnský z Kolovrat na Líšni na žádost svých poddaných, aby bylo kde zvonit na poplach při tehdy velmi častých požárech. Od  počátku Kaplička (jak se všeobecně označuje a nazývá) sloužila nejen k pravidelnému zvonění – ráno, v poledne a večer, ale i k příležitostnému zvonění při církevních slavnostech a ke zvonění umíráčkem. Zvonění umíráčkem se jediné dochovalo až do dnešních dnů. Zvoníků (dříve nazývaní zvonaři)byla dlouhá řada, až do období 2.světové války to byla, sice nepatrně, ale placená obecní funkce, od 2. poloviny 20.století místní samospráva již zvoníkovi nic neplatí.Ve 20.století byli zvoníky  Kunc, Svoboda, Pařízek, Heinz, Frídecký a nyní tuto službu vykonává F.Hromek ml.

Autor architektonického návrhu nebyl až donedávna znám. Teprve vídeňský historik umění PhDr. Lorenz na základě svých vědeckých bádání určil, že jejím autorem je významný architekt své doby Domenico Martinelli a tuto stavbu ve své odborné publikaci v roce 1982 zařadil mezi jeho díla. Tento názor akceptovali i čeští odborníci a  tato pamětihodnost je uváděna jako dílo Martinelliho i v časopise Umění v roce 1982. Je známa skutečnost, že D. Martinelli byl na jaře roku 1703 hostem na zámku v Líšni a na podzim téhož roku, kdy stavba byla už dokončena, byl na zámku opět návštěvou. Z toho lze usuzovat, že i když vzhledem k celému dílu umělce se jedná o stavbu malého rozsahu, považoval ji autor za pozoruhodnou a měl k ní vztah.

Základní kámen byl položen 28.6.1703 a stavba byla dokončena 4.10. téhož roku, o čemž svědčí na pergamenu latinsky psaná zakládací listina, která je uložena v báni kapličky. Už sama skutečnost, že byla do kupole uložena zakládací listina, což se činí jen u velmi významných staveb, dokumentuje mimořádnost Kapličky. Stavba sama má šestiúhelníkový půdorys a tři nosné sloupy  jsou spojeny oblouky a kamennou balustrádou. Uvnitř jsou umístěny tři sochy – sv. Floriána, sv. Václava a sv. Leopolda. Na kapli je znak hrabat z Kolovrat. Současný zvon na vížce pochází z roku 1803 a v roce 1870 byl přelitý. V roce 1846 po velké bouři spadla kupole na vížce a byla nahrazena novou. Další oprava byla provedena v 1886. V roce 1945 zorganizovala Josefa Ošťádalová velkou sbírku a z jejího výtěžku pak byla provedena důkladná oprava stavební části Kapličky. Ale pak začala (doufejme) nejsmutnější etapa Kapličky. Stavba upadla v nemilost mnohých tehdejších místních zastupitelů a chátrala. Díky iniciativě zejména  Sl.Kellnerové, Jos. Ošťádalové a Rud. Frídeckého nebyla kaplička v letech 1951-1960 odstraněna, ale stále více chátrala. Až v roce 1983, kdy už Kaplička byla úplně v desolátním stavu, povolil Obvodní národní výbor Brno IV provést opravu svépomocí občanů v akci „Z“. Za podpory občanského výboru č. 162 a  jejího předsedy Ing. Bohumila Reichstädtera, CSc. se organizace opravy ujala Miroslava Buršíková  a nakonec získala nejen všechna potřebná schválení, ale i finanční prostředky k opravě. Akce se setkala s nevídanou iniciativou slatinských občanů – bez rozdílu politického přesvědčení. A tak generální oprava stavební části byla provedena občany brigádnicky. Každý pomohl, jak se dalo: někteří od svých zaměstnavatelů měli zadarmo dopravní prostředky, lešení, stavební materiál, stavební nářadí, jiní přispěli jako zedníci , pomocníci vč. veškerých prací, spojených se stavbou. Protože se jedná o objekt, zapsaný ve státním seznamu kulturních památek, byly všechny postupy konzultovány s pracovníky Krajského střediska státní památkové péče a ochrany přírody v Brně, jmenovitě PhDr. profesora Jana Sedláka, v současné době děkana Fakulty výtvarných umění v Brně a PhDr. Ochmana, jejichž výrazná a svým způsobem odvážná podpora a odborná pomoc sehrály důležitou roli při jednání na Městském národním výboru. Zásadním přínosem pro celou akci byl také přístup inspektorky pro oblast památkové péče na MěNV Brno  PhDr. Jany Severinové, která se aktivně ujala zajišťování  dalších oprav vč. financování. Ministerstvo školství a kultury v Praze schválilo restaurování soch a práce byla zadána Fondem výtvarných umělců p. Bortlíkovi za Štěpánovic. Ing.Arch.Wochta  navrhl nový tvar lucerny, který lépe vyhovoval baroknímu stylu stavby, protože bylo nesporné, že tvar vížky neodpovídá stylu stavby. Návrh odvodil Ing. Arch. Wochta od zachovaných luceren na jiných Martinelliho stavbách tak, aby lépe odpovídal stavebnímu slohu stavby a aby vzhled vížky byl asi takový, jaký navrhl sám architekt Martinelli v době stavby Kapličky. Celá vížka byla pak zhotovena ve Stavebním podniku města Brna, pracoviště ve Slatině, který provedl odříznutí staré a pomocí jeřábu pak nasazení a montáž vížky nové. Kříž byl ukován v Ústředí uměleckých řemesel v Brně a spolu s bání pozlacen. Do báně pak byly uloženy nejen všechny původní materiály vč. zakládací listiny, ale i zpráva o opravě v roce 1983-85. Kamenná balustráda v obloucích a dlažba uvnitř Kapličky  je replikou původní a byla vyrobena a usazena kamenickou dílnou z Hradce Králové z tamního pískovce, rovněž podle návrhu Ing.Arch. Wochty. Návrh M. Buršíkové na nové mříže schválili památkáři a vyrobili je v učilišti První brněnské strojírny Brno. Není možné ani vyjmenovat všechny, kteří obětavě pomáhali při opravě, ale dodnes nás všechny, kteří se na pracích podíleli, spojuje silné pouto z radosti nad dobrou a prospěšně vykonanou prací.V roce 1990 byla na ostrůvku kolem Kapličky vysazena lípa Demokracie, neboť  lípy dle dochovaných materiálů vždy kolem ní rostly. V roce 2002 zajistil Úřad městské části MMB Brno-Slatina provedení opravy fasády a vnitřních omítek.

Letos je tomu 300 let od postavení kaple sv. Floriána,  její historie je  dlouhá a mnohdy pohnutá. Kaplička je hluboce vkořeněna do podvědomí nejen slatinských starousedlíků, ale i mnoha obyvatelů sídlišť ve Slatině. Všichni si této mimořádné a ve Slatině jediné kulturní  starobylé památky vážíme a všeobecně ji považujeme za symbol Slatiny.

Miroslava Buršíková

10.5.2003